Šotoblog

Dnes si musím opět přivstat, do Velenje to zrovna moc nejezdí, i když na zdejší poměry se to dá považovat spíše za nadprůměr.

...

Po vystoupení ve Velenje se částečně podle čichu, částečně podle jakési mapky na autobusové zastávce vydávám směr centrum. Přicházím do staré části, která se skládá z pár domů, některé se bohužel rozpadají. Zámek nechávám nad sebou a pokračuji po hlavní ulici k nějaké zřícenině a taky najít infocentrum. Šipka k němu ovšem ukazuje do jakéhosi rozestavěného areálu. Šplhám tedy ke zřícenině, ta je ovšem obehnaná plotem a vrátka jsou zamčená. Naštěstí je plot na jednom místě děravý. Prohlížím si věž i panelákové město. Scházím po schodech dolů, je zde zvenčí pěkně pomalovaný kostelík, jinak je ale zamčený.
Jdu mezi paneláky směrem zpátky k hradu, nyní se dostávám už do toho pravého centra, jak jinak než panelákového. Na náměstí je kromě sochy Tita i rok stará socha architekta a tvůrce místní zástavby. No nemá se čím pyšnit. Stoupám k zámku, na kterém je – jak jinak – muzeum. Ze zámku pak již rychle dolů a najít muzeum těžby uhlí.
Nacházím jej v časovém limitu, kupuji studentský lístek za 6,5 € a vyrážím na obhlídku venkovních exponátů. Stroje jsou většinou německé nebo ruské výroby, z Ostroje nic. Vracím se zpátky do budovy a přidávám ke slovinské skupině. Vybíráme si zaščitno obleko a fasujeme svačinu. Je nás více než v Idrii, ale dolů to dáváme na jeden sjezd. Jede se v kleci 150 metrů rychlostí 4 m/s, tedy žádná atrapa jako v Ostravě. První částí expozice je historie dobývání uhlí včetně simulace výbuchu metanu, následuje svačina, na kterou jsme dostali klobásu, hořčici, rohlíkohousku a pitíčko. V druhé části se projedeme na pásovém dopravníku i důlním vláčkem, důlní lanovkou bohužel ne. Dále je zde ukázka současného způsobu těžby. Chodby kterými procházíme jsou propojené s činnou částí dolu. Vytěžený lignit se používá přímo v TE Šoštanj, která zabezpečuje výrobu třetiny slovinské spotřeby elektrické energie.
Po vyfárání už spěchám zpátky na vlak, kterým se vracím do Celje. Zde si zajdu do infocentra pro mapku, a potom už honem na hrad. Boční branka je zavřená, takže jej obcházím, přitom narážím na těžkou mechanizaci připravující půdu či spíše skálu pro rozšíření parkoviště. Na hradě mě překvapí paní, která po mě chce 2 € vlezného, studentské nevedou. Alespoň dostávám slevu 1 € v hradní kavárně. Ve vstupních místnostech jsou panely s historií hradu a jeho majitelů, jinak v obrovském komplexu víceméně kromě rozhledu na Celje i do okolí nic není. V kavárně si dávám čokoládovou pěnu, za 1 € super. Potom už zpátky na nádraží a pendolinem šup do Lublaně na večeři.