Šotoblog

Ráno vyrážím MV Alpine Pearls do Dobovy. Z pestré směsky vozů si vybírám Bpm SBB. Ve vlaku panuje atmosféra stěhování národů, spousta pospávajících cestujících s obrovskými zavazadly. Usedám u jedné paní a dáváme se do pohybu.

...

V Dobově vystupuji, sleduji výměnu lokomotivy (stanice je řešená ve stylu Kutné Hory) a práci místních celníků. Odjezd jsem už ale nestihl, neb mě již dvě dezyra odvážely o zastávku zpět do Brežice.
Zde jsem měl přesně hodinu na prohlídku, což se vzhledem ke vzdálenosti centra od zastávky ukázalo být velice málo. Centrum nebylo nijak zvlášť zajímavé, byl zde opět zámek jak jinak než s muzeem uvnitř. Zaujala mě pouze vodní věž, u které byl přistavěn nehodící se bar. Rychle zpátky na vlak a do Sevnice.
Zde začíná trochu poprchávat, ale od výstupu k hradozámku mě to neodradí. Po jeho dosažení to vypadá, že by tu mohlo být i něco jiného než muzeum, nicméně otvírací hodiny pouze v pátek, sobotu a neděli mě vracejí do reality. Scházím dolů a po prohlídce města, které nijak nevybočuje z průměru se vracím na nádraží.
V Trebnji mám na prohlídku asi dvacet minut, nicméně ve výsledku se to zdá jako zcela dostatečná doba. A opět do vlaku a do Metliky.
Přestože vlak vypadá, že jede až do následující zastávky, v Metlice mě pan průvodčí vyhání, že dál už se nejede. Na vedlejší koleji stojí motorák HŽ Putnički prijevoz směrem Karlovac. Jeho služeb nevyužívám a vydávám se do města. Již jsem zde jednou byl, a proto pouze minu hlavní náměstí a stoupám do kopce, odkud by mohl být pěkný výhled. Ten zde také je. Pomalu sestupuji zpátky a cestou trhám ostružiny. Tady mě zastaví místní paní, a vykládá, že je to zdravé na srdce. Je to kočičí máma bydlící v domku ve stráni. Zve mě na návštěvu a ukazuje mi svůj příbytek a fotografie. Stíhám předposlední vlak a po více než dvou a půl hodinách v osobáku končí má cesta po všech slovinských tratích.
Nicméně neprojetí tratě do Ajdovščiny a oprava trati do Kočevje s plánem obnovení osobní dopravy ukazuje, že se dříve či později objeví důvody k návratu.