Šotoblog

Ve tři čtvrtě na sedm nastupuji do soupravy 713/715 s příznačnou CVR Krásy Slovinska, která však tyto krásy zevnitř vlaku poněkud skrývá. Tento osobák s tříapůlhodinovou jízdní dobou mě doveze přímo do Nové Gorice. Přestože předpověď počasí hlásí zataženo a občasné bouřky, při výjezdu z Lublaně je polojasno. Mezi Kraní a Jesenicí začínají být nad horami vidět temné mraky, ale kdopak by se deště bál, beztak bude jen v horách. V Jesenici úvraťujeme a vydáváme se vstříc tomu nečasu. Projíždíme 6 327 metrů dlouhým Bochyňským tunelem a začíná pršet. Déšť proměnné intenzity mě provází až do Nové Gorice.

...

Po příjezdu zjišťuji, že vlak v 15:30 jezdí jenom v pracovní dny a poslední pro mě použitelný vlak odjíždí ve 14:10. Návštěvu panelákové Nové Gorice zavrhuji a vydávám se na italskou stranu do Gorizie. Před nádražím je nepříliš povedená mapa s leteckým pohledem na město, ze které usuzuji kterým směrem se vydat. Při hledání centra však odbočuji příliš doprava a jeho hledání se protahuje na hodinu a půl, za což mi je jedinou odměnou šťavnatá bluma z jedné zahrádky. Konečně přicházím do centra, nicméně stále lije spíše víc než míň. Procházím si centrum, v infocentru získávám mapku a zastavuji se v kebabdižnici na kebab. Konečně začíná déšť ustávat, nicméně do odjezdu mi zbývá už jenom hodina a půl. Stihnu ještě dojít k bazilice, která je však zamčená, a na pevnost, ze které je pěkný výhled. Rychle se vracím na vlak, po cestě ještě stihnu zabloudit, nicméně šestý smysl, či spíše šipky Transalpina, o kterých jsem matně tušil že by mohly mít s nádražím něco společného, mě dovedou přímo k němu. Na nádraží se suším na sluníčku.
Další z jednotek 713/715 mě veze do Sežany, po cestě potkávám spoustu nádraží s poměrně čerstvě vytrhanými přebytečnými kolejemi. Slovinci mají vůbec divný zvyk používat převážně dřevěné pražce, což se u málo projížděných kolejí stává limitujícím faktorem jejich trvanlivosti. Hodně se používá měkké dřevo (trojúhelnikové hřeby), tvrdé dřevo (pětiúhelníkové hřeby) se vyskytuje méně často.
Vystupuji v Sežaně a dívám se na jízdní řád. Na slovinské poměry toho jezdí relativně dost. Již jsem zde byl, nasedám proto do Desira, kterým dojedu do Divače.
IC 502 si nechávám ujet a vydávám se na průzkum této vesnice. Při odchodu z nádraží zahlídnu ucelenku Metransích konťáků do Kopru. Vydávám se směrem do Lokve, po cestě však narážím na naučnou stezku Divačský kras, vydávám se tedy po ní okolo dvou propadlých jeskyní k Divačské jeskyni. Ta je však přístupná pouze s doprovodem speleologů. Vracím se tedy zpátky, po cestě narážím ještě na historickou vodárenskou stavbu a dům.
Nechávám si ujet i letní ICS Koper-Lj-Maribor a opět nasedám do Desira, které mě doveze rovnou na Tivoli.