Šotoblog

Ráno opět vyrážím na hlavní lublaňskou stanici, získávám povinnou rezervaci na ICS pendolino a vyrážím směr Celje. Zde mám asi čtvrt hodiny na přestup, návštěvu města si tedy nechávám na později a nastupuji tentokráte do jednotky 813/814. Oproti řadě 713/715 zde absentují koše pod okny a determální spodní část oken, tyto nedostatky však kompenzuje výrazně lepšími chodovými vlastnostmi. Sedadla jsou stejně honekroidní jako u předchozího typu.

...

Až do Grobelna pokračujeme po dvoukolejce směr Maribor, tady se trať odpojuje. Projíždíme lázeňským městem Rogaška Slatina, Rogatcem a po dalších dvou zastávkách a dvanácti překročeních státní hranice zastavujeme ve Svetem Roku. Zde mám asi dvacet minut na prohlídku. Kousek za zastávkou vidím silniční hraniční přechod, jinak je zde jenom pár domů a truhlárna. Vydávám se po kolejích směr Chorvatsko, míjím jakési dávno rozbité návěstidlo a docházím k vyvrácené značce, která se po otočení ukazuje být návěstidlem Stůj. Nicméně kdo ví, zda by k ní nějaký vlak vůbec dojel. Pražce přibližně od konce nástupiště jsou ze začátku sedmdesátých let a zub času se na nich již značně podepsal. Dál se vzhledem k možnosti narušení vnější schengenské hranice neodvažuji. Přecházím na cestu a po ní se vracím zpátky do vesnice a na vlak. Před odjezdem ještě zkoumám, zda bych se nemohl zastavit v Rogašké Slatině, ale jízdní řád je neúprosný.
Vracím se tedy do Stranje, přesedám na další jednotku 813/814 a vydávám se do Imena. Zde mě vítá poněkud větší stanice, situovaná ovšem dál za obcí. U stanice je pouze silo s vlečkou a zemědělsko-hobby market. Vydávám se do sousedního Golobinku, kde se snažím dostat ke kolejím. Všechny cesty však končí pastvinami, vracím se proto před obec a zde to již po louce jde. Procházím okolo předvěsti, která je na rozdíl od Sveteho Roku funkční a návěstidla Stůj. Jak se brzy ukazuje, toto zde má svůj dobrý důvod, pár metrů za ním se nachází lanka ohradníku a přechod pro krávy. Pohledem na pražce zjišťuji, že jsou z let 1992-1993, tedy již z doby po osamostatnění Slovinska. Tady by se jezdit dalo, nicméně není vůle či důvod.
Vracím se zpátky, procházím Imenem kde si v místním obchodě kupuji svůj dnešní oběd. Zdejší silniční hraniční přechod rovněž nefunguje, jak zjišťuji později, nefunguje už více než dva roky z důvodu stavby nového hraničního mostu. Přicházím do Podčetrtku, sídla občiny. Možnost jet zpátky do Rogašké Slatiny zavrhuji a vydávám se na zdejší zámek, kteroužto zdejší dominantu jsem pozoroval již z vlaku. Mírně mě překvapuje jen lepší lesní cesta. Po příchodu k zámku vidím důvod. Vyvrácená vrata do areálu a cedule „Vstup na vlastní nebezpečí“ ukazují, že tady asi prohlídky s průvodcem nebudou. Nebyl bych ovšem Čech, abych všude nevlezl. Nakukuji do konírny a dalších prostor zámku. Vzhledem k absentující baterce a nevhodnému oblečení prozkoumávám pouze přízemí. Zámek má poměrně novou střechu a působí na ruinu relativně zachovale. Místnosti jsou sice bez výzdoby, jediné vybavení v podobě kachlových kamen je rozbité, ale po opravení by se rozhodně neměl za co stydět. V jedné místnosti nacházím ještě zbytky cementu a dalšího stavebního materiálu. Po nahlédnutí do další spatřuji nějaké roztrhané matrace a do nosu mě udeří pach myšiny, což je signál pro opuštění tohoto místa. Vydávám se zpátky a okolo lázní Atomske Toplice přicházím zpátky do Podčetrtku. Jízdní řád absentuje, proto nějakou chvíli čekám na zastávce, když projede vlak do Imena, aby se asi za patnáct minut vrátil.
Průvodčí se velice diví, proč jedu zrovna do Stranjí. Vlak zde končí, aby udělal ještě jednu otočku do Imena a za hodinu mě odvezl do Celje. Pozoruji křižování s vlakem do Rogatce. Stranje jsou typická roztahaná dědina na kopečcích, kde pořádně nic není. Sedám si tedy na louku a kochám se krajinou. Po hodině se vracím zpátky na vlak a jedu do Celje. Během hodiny si stihnu projít celé historické centrum, které je kompaktní a pěkné, má však jednu podstatnou vadu. Není v něm jediná pekárna.
Zpátky se vydávám Desirem do Zidaneho Mostu, kde se pokouším koupit si něco k snědku, prodavačka se však na moji dvacetieurovku dívá nepřívětivě a posílá mě rozměnit ji. Na to však již nemám čas, neb vlak z Dobovy je za pár minut zde. Zůstávám tedy o hladu až do Lublaně. K nástupišti překvapivě přijíždí klasická souprava se třemi Bl, ve které zabírám jedno kupé a částečně v leže dojíždím do Lublaně.