Šotoblog

Ráno se opět vydávám na hlavní lublaňské nádraží, kde nastupuji do MV Citadella, cestujících je relativně dost, nicméně podaří se mi zabrat prázdné kupé v ABl. Roztahuji sedačky a ulehám. Cesta probíhá klidně až do Laška, kde zastavujeme a po chvíli jsme zdejším výpravčím odposunováni na boční kolej, kde čekáme na křižování s protijedoucím vlakem. Druhá kolej je kvůli stavebním pracím vyloučena. V Pragersku měníme lokomotivy a na čelo dostáváme Regana 664. Projíždíme opravovaným úsekem, kde probíhají dokončovací práce. Trať Pragersko-Hodoš se momentálně s přispěním EU rekonstruuje.

...

Přijíždíme do Murské Soboty, kde mě hned vedle nádraží vítá rozpadlá občerstvovna. Vydávám se po číchu do centra, míjím nemocnici stojící hned u nádraží. Procházím jednou z hlavních ulic, kde se pěkné staré domy střídají s novými, poněkud méně pěknými. Nahlížím do luteránského kostela, který je celkem pěkně zdobený. Parkem naproti dojdu k zámku, ve kterém je jako obvykle muzeum. Vracím se zpět k pomníku osvobození ruskými přáteli. V pekárně si kupuji nějaké dobroty, až o pár dní později si vzpomenu, že jsem zapomněl na gibanicu, zdejší to specialitu. Přes autobusové nádraží mírně balkánského stylu se dostávám k druhému kostelu, tentokrát katolickému. Prohlédnutím zjišťuji velikou zajímavost, a to že je méně zdobný než předchozí evangelický. Vracím se na nádraží a nasedám do jednotky 813/814, která mě doveze zpátky do Ormože.
Po výstupu spatřuji hned nad nádražím celnici, na druhém břehu Drávy už je Chorvatsko. Procházím okolo závodu P&F Jeruzalem Ormož známého výrobou vín. Zboku vidím degustační místnost, jejíž návštěvu si nechávám na později. Centrum města není nijak zvlášť pěkné, což se však nedá říct o škole stojící o kus dál. Procházím zámeckým parkem, kde se najím slivek. V zámku je opět kromě jiného muzeum, já jdu však jen do infocentra, kde si beru brožurku o městě a okolí. Skrze zámecký park se vracím pomalu k nádraží, ještě se však zastavuji v degustační místnosti. Zdejší zaměstnankyně se ptám, zda se k označení Jeruzalém vztahuje nějaká legenda, bohužel však žádnou zajímavou nemají. Dostávám ochutnat Šipon se 4 gramy cukru na litr, Muškát? se 24 gramy a Ryzlink? pozdní sběr s 50 gramy. Při více než třiceti stupních venku to už má opravdu grády. Paní mi ještě nabízí něco s 96 gramy, to ale s díky odmítám.

Vracím se na nádraží, vlak z Mariboru má 7 minut zpoždění, což mi nepříjemně ukusuje z 21 minut které mám ve Središči. Stíhám se tam tedy projít pouze kousek, nicméně působí na mě dojmem zemědělské vesnice.

Vracím se do Ormože, kde čekám na RG, který mě má odvézt do Hodoše. K mému překvapení přijíždí klasická souprava čtyř Bl v čele s 664.119. Jedná se víceméně o osobní vlak zastavující téměř všude, což by nebylo nic tak zajímavého nebýt toho, že většina zastávek je vybavena 40metrovými nástupišti projektovanými zjevně pouze pro provoz zdejších motorových jednotek.

Vlak se postupně vyprazdňuje až v Hodoši vystupuji úplně sám. Vydávám se na prohlídku vesnice, kde zjišťuji přítomnost dvou hospod, obchodu a pošty. Přestože počasí nevypadá úplně nejlíp, vydávám se směrem do Maďarska. Co to ale za vesnicí vidím, dráty nad kolejí končící uprostřed polí, tedy lépe řečeno na státní hranici. Přemýšlím nad způsobem zdejšího provozu. Pokračuji do Maďarska, kde se na zastávce dočtu, že modernizaci trati spolufinancovala EU. Potkávám místní babičku, a zdravím ji. Odpovědí mi je proslov v maďarštině, kterému pochopitelně vůbec nerozumím. Snažím se ji to slovinsky vysvětlit, nicméně nakonec ji akorát odkývu, že jsem Slovenc.
Vracím se do Hodoše, po cestě potkávám civilní auto s dvěma příslušníky jedoucí k přechodu. Za pár minut ho potkávám znovu, nicméně tentokrát zastavuje a osádka na mě mává. Jdu k řidičovu okýnku, ale to zůstává zavřené, řidič se mi stále něco snaží naznačit. Po chvíli pochopím, že chce abych šel ke spolujezdcovu okýnku. Tady si mě příslušník prolustruje a nechává mě jít. Při příchodu do vesnice se začne zvedat velký vítr a padat první kapky. Běžím proti němu seč se dá a zabíhám do nejbližší hospody. V tom se spouští liják a začínají padat kroupy velikosti hliněných kuliček. Objednávám si radlera a čekám až to přejde. V hospodě je kromě číšnice a dvou místních štamgastů neuvěřitelné množství much. Po cestě tečou potoky, domy na protější straně ulice není přes hustý déšť vidět. Po třičtvrtěhodině déšť ustává, platím radlera a vydávám se do centra vesnice. Nic zajímavého tam neobjevuji a vracím se na nádraží. Po vstupu dovnitř zjišťuji, že bylo bouřkou poněkud vyplaveno. Na záchodě nabírám vodu a jdu pozorovat místní provoz.

Nádraží disponuje až jednou kolejí s nástupištěm. Zde je připraven Regan, který mě přivezl, se dvěma vozy, další dva jsou odstavené. Na druhé straně stojí maďarský Bzmot, který po příjezdu mého vlaku odposunoval na konec nástupiště. Po nějaké době přijíždí po spojce Citadella s Gigantem v čele, čímž se počet vlaků u jednoho nástupiště zvyšuje na tři. Podle množství vystupujících usuzuji, že bude přestup do náhradní soupravy, kterou tvoří již zmiňovaný Regan se dvěma vozy. Zabírám tedy opět kupé a pozoruji dění ve stanici. Podle přítomnosti Gigantů usuzuji, že se i na maďarské straně jezdí v nezávislé a absurdistán není výsadou jen českopolské hranice.
Po cestě přistoupí do kupé pár lidí, takže ze spánku toho tentokrát moc nebude. Při průjezdu zaznamenávám připravené tyče s reflektory mířícími na trať. Tady by si SŽDC měla vzít příklad jak se dělá výluka. Celá trať je jednokolejná a nákladní doprava není zanedbatelná, takže kromě denních výluk zde práce probíhá zřejmě tak, že během nepřetržité víkendové výluky vytrhají úsek kolejí a po dvoudenní nepřetržité práci se zde už jezdí po novém svršku. Projíždíme okolo opravny vozů v Ptuji, kde je za plotem vyskládáno velké množství dvoukolí. Dál už cesta pokračuje ve tmě až do Lublaně.